O nás
V naší rodině nikdy psi přímo nebyli. Můj otec šéfoval kdysi populárnímu svazarmu a pod něj spadali i neprofesionální chovatelé a cvičitelé psů. Tam jsem se poprvé zamilovala do německých ovčáků a kolií.
Přes neustálé sliby jsem se vlastního psa nedočkala. Sen jsem si splnila až jako dospělá a pořídila si celočernou fenku NO. Pomáhala mi hlídat v práci a byl to velký mazel. Bohužel zemřela jako tříletá na otravu, kterou chytla od krys.
Pak jsme dlouho psa neměli. Uznala jsem, že do bytu ke třem dětem, fretce, morčeti a papouškům zpěvavým se pes opravdu nevejde. V té době jsem byla zamilovaná do dobrmanů – to mi v očích manžela moc nepomohlo. Alespoň jsme začali shánět dům – náš sen nejdřív dům, pak auto a nakonec pes. Bohužel se nedařilo. Pořídili jsme si starou škodovku a zjišťovali, že v Chlumci snad ani žádné na prodej domy nejsou.
Když už jsme se zoufalstvím sháněli i ve vesnicích v okolí stavili jsme se u známých. A to byl ten zásadní okamžik v našem životě. Měli fenku rhodéského ridgebacka Anetku. A co se nestalo, můj muž neústupný uzurpátor hlásající, že pes se do bytu nehodí, pronesl památnou větu: to je ale pěkný pes viď. No, nebyla bych snad ani ženská, kdybych nevyužila příležitosti.
Do druhého dne jsem sehnala veškerou literaturu, která tu o ridgebackách byla. Neustále jsem ho masírovala představami, jak perfektní plemeno je to pro naší rodinu a náš styl života. Nastalo teoretické shánění psa. Jako obvykle pro naší rodinu žádný ridgeback v dohledu. Upozorňuji, že jsme nesháněli psa s PP, ale prostě ridgebacka.
Pak jsme objevili inzerát a při našem mini štěstí se štěňátka právě narodila a navíc necelých 20km od nás. Vyjednali jsme si návštěvu a čekali. Mezitím mi v práci věnovali výpověď a náš sen o domě se pomalu rozplýval. Naší jedinou radostí se stalo čekání na první setkání s pejsky. Živě si pamatuji to klubko hnědých háďátek. Byli jsme první zájemci o fenku, takže jsme měli opravdu výběr. Už nám bylo jasné, že nebudeme koukat na cenu, že budeme chtít tu nej…
A tak zatímco můj muž se jal studovat jednotlivé fenečky shora, zdola, já se mazlila s těmi ostatními. Myslím, že každému, co to zažil, je jasné, že jsme jim propadli. Jezdili jsme za nimi každý týden. Vybrali jsme si tu nejflegmatičtější fenečku, protože přesně ta odpovídala naší představě o klidném pejskovi čekajícím na páníčky až dorazí z práce. Dětem jsme oznámili, že letos bude mít vánoce jenom maminka a zajednali si našeho broučka. S odstupem času musím říct, že to byly nejlépe investované peníze v mém životě a že na ní padlo celé mé odstupné. Děti do dnes vzpomínají na to, že to byly nejhezčí vánoce za spousty let. A tak začal náš život s Archy.
Abych aspoň trochu představila naší rodinu, tak můj muž Milan je profesí rybář, je to práce, kterou miluje a která ho v praxi víc baví než živí.
Já teď pracuji ve zverimexu a musím říct, že i když mě bavila většina prací, kterými jsem se živila, tak tahle mě nejen živí, ale také nehorázně baví, protože zvířata jsou má velká láska a úchylka odjakživa.
Dále jsme si pořídili tři syny. Držíme se s manželem toho, že jsme nikdy děti nechtěli, proto máme jen kluky.
Je fakt, že naším snem byla Klabzubova jedenáctka, ale když ono to šlo po jednom hrozně pomalu, tak jsme toho po třech nechali. Nejstarší syn vystudoval střední školu a pak se vzhlédl v dělání střech, takže dělá klempířinu. Ten prostřední vystudoval obchodní akademií a věnuje se montáži oken a náš nejmladší je řezníkem. Potom co se naše plány poněkud změnili a my úplně obrátili pořadí (auto, pes) došlo i na náš sen s domem. A tak jsme před více než 20 lety dodatečně koupili Archy ten dům, do kterého jsme si jí hodlali pořídit. Je sice starý a my máme do důchodu co dělat, ale je náš.
Proč chovatelská stanice? Když jsme si řekli, že bychom si rádi odchovali aspoň jedno štěňátko odmala, zdálo se nám správné, aby mělo, takříkajíc příjmení. Protože poslední dobou má spousta stanic zvláštní a cizokrajná jména chtěli jsme, aby příjmení mělo nějakou vazbu k našemu bydlišti.
Smůla je, že Chlumců je víc a tohle jméno je už použito ve všech variantách, které nás napadli. A pak jsem si vzpomněla na větu „Jan za chrta dán“ a bylo to. Vím, že spoustě lidí se to spojí spíš s Morenou, která se každé jaro vynáší, ale mě se postava Morany líbí. A ve spojení se jmény to také zajímavě a zvláštním způsobem líbezně zní..
No a nyní se naše stanice rozrůstá o další členy a my si její cestu užíváme společně s ní.
